Robotizace, jev který nenápadně ale o to účinněji doprovází lidstvo v posledních desítkách let jeho bytí, evidentně nezná hranice. Poté, co se silou uragánu přehnal především spotřebním průmyslem, přinášejícím stále nové možnosti jak člověku ulehčit práci a zkvalitnit zábavu, si totiž hledá další cestičky k uplatnění, kde se jen dá. A přestože to může znít poněkud nezvykle, dorazil i do posvátného hájemství death metalového. Jako sup se strojová automatizace vrhla na prapůvodní podstatu všeho mrtvolného, rozebrala ji na ty nejmenší riffové a murmurové součástky a znovu je zase poskládala s vynalézavostí umělé inteligenci vlastní. Prapodivně, šroubovaně, někdy možná i jaksi násilně či také (po lidsku) nepochopitelně, ale světe div se, ono to funguje. Funguje jako dobře namazaný robot.

Ano, chladná a vyzývavě se vzdalující všemu lidskému je vize AZURE EMOTE alias utajeného projektu Mikea Hrubovcaka (MONSTROSITY, VILE) z let 2003 až 2006. Naprosto suverénním způsobem (strohé a studené texty nevyjímaje) reflektuje skutečný současný svět a činí tak za užití vlastně jedinečných vyjadřovacích prostředků, dohromady možná pojmenovatelných jako jakýsi avantgardní elektro / death metal. Chaos jedenadvacátého století nalinkovaný do notového zápisu, neomylnost počítačové paměti a celá škála nevypočitatelných skřeků, zvuků a pazvuků, to všechno namixované s pravou death metalovou zuřivostí a agresivitou. Bylo by možná troufalé tvrdit, že takhle vypadá úspěšný novátorský metalový experiment, ale když to vezmu od jednoho konce k tomu druhému, do jisté míry je tomu zkrátka tak. Multitalent Hrubovcak coby výhradní autor a celá řada jeho hostů totiž už od samotného počátku „Kronik stárnoucího savce“ (mimochodem, jak příznačný název pro podobně futuristické dílo) zřetelně a také nadmíru úspěšně krotí kobylku, která v metalové ohradě vystupuje na přední místa. S krví podlitýma neživými očima, poněkud trhanými pohyby vyhazující do všech možných stran, ale především až nečekaně výkonnou. Celé to tím pádem dostává skutečně velmi nadějné a velmi ostré kontury, jimž minimálně co do ojedinělosti může dnes jen málokdo konkurovat. Na jedné straně skladby jako „Clarity Thru Apathy“ a „Justified End“, poctivé smrtící sypanice, napěchované spoustou úžasně sveřepých hlavních motivů, zvrácených melodií a nenápadných odboček a slepých uliček, na straně druhé pak kusy podobné „Cosmic Tear“ a „March Of Chemical Pessimism“, stejně členitě komponované, ale táhnoucí se v pomalém neurotickém tempu jako chladnoucí láva, v níž nalézá smrt všechno bez ohledu svůj materiální původ. A to se ještě nebavíme o pověstném Hrubovcakově chorobném vokálu, oscilujícím v mnoha polohách mezi zvučným rykem a dunivým záhrobem, jenž prostě není ničím jiným, než chromovou třešničkou na celém tomhle mechanickém dortu.

Naslouchat proto za doprovodu brnkání na ocelové nervy lidstva těm několika písním o překotné dnešní době, to se rovná dozajista nevšednímu zážitku. A ať už je to tím, že AZURE EMOTE jsou na poměry dnešního death metalu tak dobří, nebo že většina ostatních je naopak tak průměrná až slabší (k čemuž bych se ostatně osobně přikláněl spíše), mělo by zde každopádně zaznít, jak moc povedeným debutem se „Chronicles Of An Aging Mammal“ zdá být. Vskutku, klobouk dolů, pane ... programátore?